Tenhle příběh je o tom, jak se mi splnil sen. A o tom, že když se mi splnil, zjistila jsem, že to nebyl sen, ale noční můra. Zaujalo vás to? Čtěte dál…
Začalo to tehdy, když mě můj partner požádal o ruku. Začali jsme spolu plánovat společné bydlení a děti a rozhodovali jsme se jestli zůstaneme v byte v městě, nebo se odstěhujeme někde na vesničku do baráčku. Po několika měsících jsme se rozhodli že pro děti bude nejlepší vyrůstat na vesnici.
A tak to začalo. Všechno jsme si vybavovali sami. DDům nám sice stavali firmy, ale nebyla to stavba na klíč. O všem jsme měli přehled a o podstatních věcech jsme rozhodovali. Měli jsme taky hodně rozdílně představy. Často se nám stávalo, že jsme se hodně ošklivě pohádali. Já jsem například byla za filtry na vodu hra, zatím co můj partner o nich nechce ani slyšet, a další na prvý pohled zbytečnosti, no pro nás tehdy důležité věci. Zkrátka vůbec to nebylo lehký.
Když jsme se už konečně do domů nastěhovali, nebyla to vůbec žádna sláva. Měla jsem pocit, že ten dům je magnet na naše problémy… V jednom kuse jsme se hádali. Začali jsme se dokonce bavit o rozvodu…
Nakonec jsme přišli na to, že tam prostě nejsme šťastní! Pro naše dítě bolo sice skvělý, vyrůstat na vesnici, ale pro nás dva to byla hotová noční můra. Chyběli nám všechny vymoženosti města. Společnost, divadlo,kultura, kino. Proto jsme se po roku a půl trápení rozhodli dům prodat a vrátili jsme se zpátky do města. Bylo to, to nejlepší, co jsme mohli udělat. Náš vztah se zlepšil, všechno se vrátilo do starých kolejí. Prosté teď to už víme, život vesničana není, nikdy nebyl a ani nikdy nebude pro každého. Dobře si proto rozmyslete, kde chcete bydlet a možná není odvěcí zkusit párměsíční nájem, jestli vám to v daném místě vyhovuje.
